Chtěl jsem napsat pravdivý příběh okořeněný trochou fantazie, neboť čtenář by měl býti zatažen do víru našich nevídaných dobrodružství, ale vida bázeň v očích mých bratrů v boji omezím se na pouhopouhé konstatování některých skutečností, jenž se udály více či méně našim přičiněním.
V první řadě to je naše včerejší fenomenální vítězství nad řekou Volhou. Ano, je to tak - naše družina odvážných dobrodruhů se nezalekla studené vody a pokořili jsme řeku mocnými tempy (dokumentující fotka bude snad ještě dodána) po tom, co jsme v neuvěřitelně krátkém čase zaběhli sprint na 100 m (dobře, možná jsem to trochu přehnal, je možné, že jsme běželi jen 97,5 m, ale laskavý čtenář mi jistě odpustí).
Bohužel jsme rovněž zažili trpké zklamání ohledně některých místních dívek. Nebudu zde uvádět konkrétní příběhy, lébrž se omezím jen na zkrácený výčet překvapujících negativních záležitostí:
1. Jsou líné chodit pěšky;
2. Nemají rády bowling (prý je nudný);
3. Nemají rády Vladimíra Iljiče. (Přestože jsme jim nejprve jemně naznačili a posléze i vyslovili náš více než positivní vztah k tomuto velikánovi, neváhali se o něm zmiňovati téměř negativně) - doma není nikdo prorokem;
4. Jsou velmi tvrdohlavé a panovačné;
5. I při těch nejvybranějších hitech odmítají tancovat;
6. Nedokáží docenit kvalitu pravé moravské slivovice;
...
To by mohlo zatím stačit, aby to nevypadalo, že nám tu není dobře. Nechtěl bych, aby můj příspěvek budil dojem, že zde nejsme spokojeni, nebo že jsme dokonce rozčarováni. To skutečně ne. Zažíváme tu již teď lepší zítřky a kdokoli bude mít v budoucnu šanci se podívat do Dubny, mohu jen vřele doporučit nezaleknouti se tohoto města.
Přeji pěkné dny...
Posts
No comments:
Post a Comment